Od Žofie

Zdravím, čtenáři! 

O Angličanech se často říká, že jsou to studené psí čumáky, příliš vážní, příliš strojení, příliš odměření. Prostě je máme v hlavě zafixované jako takové kopie pana Darcyho – nebo alespoň toho, jak se jevil než se ukázala jeho pravá osobnost. Nevím kde přesně se v nás vzala tahle představa. Snad za to může jejich trochu drsnější humor (Češi jsou sice v ironii a černém humoru celkem přeborníci, ale ani celý život v Praze mě nepřipravil na to, že někomu bude připadat vtipné, když mi se vší vážností řekne, že mě nenávidí. Bez jakéhokoliv kontextu.) nebo možná to, že příroda je tady nehostinná a počasí sychravé.

Každopádně se všichni mýlíme.

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem úplně normální. V hlavě se mi za můj život urojilo už kvantum naprosto šílených nápadů a některé z nich jsem možná dokonce uvedla i do pohybu (jeden z nich byl i přihlásit se na mojí současnou školu), ale nikdy jsem nedosáhla té míry zneklidňující spontánnosti, jíž Angličani oplývají. Uvedu příklad, abyste si dokázali představit o čem mluvím: v hlavní budově hlavního kampusu mojí univerzity je skleněná vitrína a v ní si trůní vycpaná, mumifikovaná mrtvola Jeremyho Benthama, jehož představy o vzdělání inspirovaly zakladatele školy při jejím zakládání. Jeremy se stal jakýmsi maskotem. Zrovna teď probíhá jeho měsíc, v jehož rámci se mi povedlo dostat zadarmo kafe, popcorn, koláč a nechat se vyfotit s jeho maskou na hlavě spolu s další stovkou lidí. Focení byla snaha školy o vytvoření fotografie s rekordním počtem lidí na jednom místě, vypadajících jako Jeremy Bentham. Na tomhle místě bych ráda připoměla, že se jedná o váženou instituci, založenou začátkem 19. století, která se pravidelně umisťuje na prvních příčkách nejlepších univerzit světa. Chápete mou zmatenost, když jsem se poprvé dozvěděla, že tady všichni uctívají 190 let starou mrtvolu?

Tahle bezprostřednost se projevuje úplně všude. Občas mě překvapí – možná proto, že jsem od přírody nervák a všechno moc prožívám – s jakou lehkostí berou věci, které pro mě osobně představují problém. A jaký problém dělají z věcí, které já považuju za lehké. Na tomhle místě by se hodilo povyprávět vám historku o tom, jak jsem se snažila založit si účet v bance, ale ten si nechám na příště. Zmíním se jen o tom, jak jsem konečně v poště objevila obálku s mým číslem PIN a když jsem dopis otevřela a strhla to, co mělo být strženo, zjistila jsem, že dvě ze čtyř číslic jsou mému oku naprosto neviditelná. Běžela jsem tedy do banky (v té době už to byla má oblíbená kratochvíle) s pocitem, že to je průšvih a jak to budu proboha vysvětlovat? Takže, přijdu tam, stojím ve frontě k přepážce a snažím se přijít na to, jak to vysvětlím. Přijde ke mě usměvavá hosteska, co pomáhá lidem obsluhovat bankomaty (jo, bankomaty), zeptá se mě, jestli jsem v pohodě. Já jí s vykulenýma očima říkám, že jsem si špatně strhla PIN. A ona mi beze slova vytrhne ten papírek z ruky, hodí po něm zkušeným okem a nadiktuje mi ty čtyři čísla se slovy, že už v tom má praxi. Konec kovbojky.

Oni si tady obecně moc věci nepřipouští. Za těch několik měsíců jsem se o Angličanech dozvěděla jednu zásadní věc: že si stěží dokážu představit bandu ulítlejších lidí.

A že pokud chcete udělat párty, na kterou lidi mají přijít v převleku, tak neexistují bláznivější, oddanější, lepší potenciální spolupachatelé, než oni.

Mějte se,

Z.