Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Březen se nám pomalu překulil v duben a došlo na slova mojí spolubydlící: prší. Když jsem naposledy jela na víkend domů, frajersky jsem tam odhodila zimní kabát s tím, že už ho nebudu potřebovat, protože v Londýně jsme už tři týdny v přímém slunečním svitu a tak začalo jaro. Vrátila jsem se zpátky, nadšeně jsem oznámila, že jsem teda bez nejtlustšího kabátu a odpovědí mi byl neurčitě rozpačitý výraz. Následovala přednáška o tom, že všechno to slunce a teplo, co jsem zažila, bylo v podstatě všechno anglické jaro, kterého se dočkám a že pravděpodobně celý duben budou z nebe padat vodopády. Takže jsem tady už zažila takový ten pravý londýnský slejvák, co se o něm všude po Evropě vypráví.

V podstatě celý život jsem se považovala za Pražačku, občas taky trochu za Košičanku a jsem si celkem jistá, že mám v sobě několik charakteristických rysů, které s sebou tyhle městské příslušnosti přinášejí. Celé ty měsíce, které jsem zatím strávila v Londýně, jsem si dokonce přišla dost odloučená od ostatních místních obyvatel, žijíc v představě, že jednám jinak, myslím jinak a prožívám věci jinak, než oni. V posledních dnech mám tady ale pražskou návštěvu a začínám zjišťovat, že nastal čas napsat si k příručce přežití další seznam: jak poznáte, že se z vás stává Londýňan?

1. Přecházíte silnice podle toho, jestli jede nebo nejede auto a ne podle barvy, která svítí na semaforu. (Protože už víte na jakou stranu se dívat.)

2. Mrholení vás nerozhodí. Nepovažujete ho za déšť. Nenasadíte si kapuci a ani nevytáhnete deštník (protože ho ani nevlastníte). Postupem času si dokonce začnete intuitivně zaplétat vlasy tak, aby vlasová kreace vydržela vlhkost. Hrdě prohlašuju, že duben je už dva dny a můj účes stále drží. I bez tužidla.

3. Když uvažujete, že půjdete nakupovat, ani náhodou přitom nepomyslíte na Oxford street. Víte totiž, že čekat v Primarku třičtvrtě hodiny frontu na kabinku za to prostě nestojí.

4. Když vám kafe za libru devadesát začne připadat jako normální cena.

5. Když vám v hlavě naskočí název linky metra hned jak vidíte barvu.

6. Když víte na jaké zastávce musíte přestoupit, abyste se na tu linku dostali. Bez toho, abyste se podívali do mapy.

7. Když se naštvete, protože vám už čtyři minuty nepřijel autobus.

8. Když vám jako nejzajímavější věc na Big Benu přijde to, že se dozvíte kolik je hodin.

9. Když se dokážete proplést davem turistů, odmítnout knížku od Hare Krishna a zhodnotit, že tovar v obchodě s oblečením není váš šálek čaje za míň než půl minuty. (A když začnete používat obrat ‘není to můj šálek čaje’.)

10. Když si dovolíte usnout v autobuse, protože máte trasu domů už tak zarytou v mozku, že se nebojíte, že přejedete zastávku.

11. Když vám Praha přijde krásně prázdná.

12. Když se vaše návštěva dušuje, že je v domě zima a vy máte prostě pocit, že jde o klasickou pokojovou teplotu (jen abyste dva dny na to zjistili, že vaše rozkošné spolubydlící vypnuly topení, poněvadž je jaro).

13. Když statečně už tři týdny nosíte koženou bundu, protože se odmítáte vrátit k zimnímu kabátu a ignorujete všechny známky toho, že jsou venku pocitově čtyři stupně.

Takže tady to máte, černé na bílém. Pokud jste se našli minimálně v osmi bodech, jste asi taky tak trochu Londýňané.

Původně jsem chtěla připojit ještě speciální bod o zákaznických službách a úřadech, ale pak jsem si uvědomila, že stejný pocit jaký jsem měla při zakládání účtu v bance má asi každý, kdo se někdy pokoušel vyběhat si stavební povolení, zápis do katastru nebo prostě jen odpověď na žádost uznání studia v zahraničí. Nicméně, stejně se s vámi o ten zážitek podělím, ale to až příště. Do té doby si jdu nasadit koženou bundu a vyrazit do ulic tvářit se, že sem patřím. 

Mějte se, 

Z.