Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Stěhování z Londýna je skoro stejně hektické jako stěhování se do něj. Vlastně možná ještě o trochu víc. Kromě toho, že se snažím dodělat všechny školní věci, abych je už dál nemusela řešit, tady taky žijeme tak trochu v holobytě a navíc se tady začalo podezřele oteplovat. Není to sice čtyřicet stupňů, jako je teď podle mých informací v Praze, ale na Londýn je to dost.

Protože jsem se taky rozhodla svoje poslední týdny ve velkoměstě využít na všechny turistické věci, které jsem zarputile ignorovala celý rok, jsem se v pátek vypravila na výstavu do Buckinghamského paláce. Královna tam nebyla, ale některé její šaty a šperky ano, takže mi to ani moc nevadilo. Lístek jsem si koupila na desátou, kontrolou (přímo letištní) jsem prošla bez obvyklých potíží, tašku mi nezabavili a foťák – i přes to, že se uvnitř nesmí fotit – taky ne. Skutečná šlamastyka tak v podstatě byla jen dostat se tam.

Jedna cesta autobusem je v Londýně o polovinu dražší než sedmnáct banánů (vážně), takže byste jistě čekali, že městská hromadná doprava tady bude šlapat jako hodinky. Skutečnost je ale taková, že řidiči si opravdu užívají stávky a tak se každý druhý týden stane, že mi v emailové schránce přistane zpráva od dopravního podniku o tom, že se mám připravit na nejhorší. Samozřejmě tomu nemohlo být jinak zrovna když jsem si naplánovala cestu do centra.

Tentokrát se vzbouřili řidiči metra, protože se jim nelíbí, že od září bude podzemní dráha jezdit i po půlnoci. V provozu tak byla jen autobusová linka, takže jsem se v očekávání dopravních kolapsů rozhodla vyrazit o dvě a půl hodiny dřív. Poté, co mi první autobus nezastavil vůbec a druhý mě nemilosrdně přiskřípnul ve dveřích, jsem se konečně slavnostně dostala do toho třetího, kde se mi dokonce povedlo i najít si místo na sezení. Dostala jsem se dokonce k oknu, takže jsem měla možnost sledovat dění probouzejícího se města.

Zahlédla jsem několik lidí, spěchajících do práce a pár turistů, kteří si přivstali, jednu opravdu nenápadnou předávku drog, pár oplzlých gest a taky blíže nespecifikovaný počet lidí, kteří prožívali svou cestu hanby po nejrůznějších pařbách. Zcela standardní ranní lidský galimatyáš. Pohled z okna mě jako vždy zaměstnal natolik, že jsem si skoro nevšimla, že už sedím v autobuse o čtyřicet minut déle, než bych měla, když autobus najednou zastavil a řidič nám oznámil, že se rozhodl změnit konečnou zastávku na tu, na které jsme právě stáli. A že si máme vystoupit.

Abych byla upřímná, když se mi tohle stalo poprvé, tak mě to trochu šokovalo, ale od té doby se ze mě stala skutečná londýňanka, takže už jsem si jen u řidiče vyzvedla lístek opravňující mě k nástupu do příštího autobusu bez toho, abych musela znovu platit za cestu.

Zatímco jsem vystupovala, jsem přemítala, jestli se mám rozeběhnout směrem k paláci, když jsem si najednou všimla, že zastavil další autobus číslo 29 hned za tím, ve kterém jsem ještě před chvílí seděla. A dokonce to byl jeden z těch, co Londýnem projížděli pravděpodobně ještě před Stoletou válkou. Víte, takové ty, co vzadu nemají dveře, jen takovou tu jakoby požárnickou tyč, abyste se měli čeho chytit, když naskakujete za jízdy. Vždycky jsem se v nich chtěla svézt, ale nikdy nejezdili na mojí lince, takže se mi konečně splnil další turistický zážitek.

Naskočila jsem, našla jsem si místo na nepohodlné sedačce, která mi těžce připomínala americký školní autobus a “rozjeli” jsme se.

Asi nemusím dodávat, že poslední půl hodinu jsem byla donucená bežet z Chinatownu až k paláci, protože jinak bych v tom historickém prdítku strávila ještě půl dne. Nicméně, výstavu jsem stihla přesně na minutu, a tak jsem se mohla v klidu dozvědět, že v Buckinghamském paláci mají 350 hodin, dva hodináře, jednoho zaměstnance, jehož celou náplní práce je starat se o sklo a porcelán a dalšího na plný úvazek, který se stará o stříbrné nádobí. Viděla jsem Alžbětin i Filipův trůn, poslechla jsem si přednášky o renovaci klavíru po Viktorii a nakonec jsem se zeptala jedné z provázejících, jestli mi neudělá fotku před palácem.

Mějte na paměti, že se nacházím v Anglii, takže vám jistě dojde, že odpověď zněla ne.

Nesmí.

Mějte se,

Z.

P.S.: Kdyby vás zajímalo pokračování kovbojky s knihovnou, tak bych vám ráda řekla, že když si chcete knihu tedy ve studovně přečíst, tak to můžete udělat bez laserů a bez osobního hlídače. Sekuriťáků je ve skutečnosti jen pár na celé patro a všechno, co musíte udělat, je přísahat na Bibli, poskytnout svoje otisky prstů a projít přístrojem, který zjistí, jestli nemáte v oku implantovanou kameru.

Ne, dělám si srandu.

Musíte jen nahlásit číslo židle, na které budete sedět.

A nepřesunout se, ani když člověk vedle vás nevoní právě nejlíp.