Od

Zdravím, čtenáři!

Jak už jste jistě všichni slyšeli, tenhle týden se nám tady narodila nová princezna.

Všichni jsme na ten okamžik nedočkavě čekali (někteří z nás hlavně proto, že nevěděli jak odpovídat na otázky, kdy Kate konečně porodí), takže si představte moje překvapení, když jsem se  tu novinku poprvé doslechla přes Skype ze Slovenska. Ironie, co?

Pamatuju si, že když se narodil George a já byla ještě v Praze, v televizi dávali záběry z londýnských ulic – tuna lidí, všichni oblečení jako obří britské vlajky, popíjející pivo a skákající dva metry do vzduchu, že se jim narodil následník trůnu. Tak nějak jsem čekala, že tentokrát bude reakce stejná. Nevím, co za uplynulý týden přesně dávali v televizi, ale tady u nás v severním Londýně se rozhodně žádné pouliční oslavy nekonaly. Což je škoda, protože jsem se celkem těšila na představu, že budu objímat cizí lidi, zpívat anglickou hymnu a poskakovat okolo s pintou Guinessu v ruce, sprchovat kolemjdoucí černým pivním mokem.

Moje spolubydlící, která týden před narozením Charlotte nadskočila pokaždé, když jí telefon oznámil, že Guardian přidal nový článek, se omezila na suchý komentář, že to dítě vypadá dost klidně na to, že se právě narodilo. Tak.

Tolik k očekávání velkých oslav.

Ještě větší šok pro mě byl, že dneska tady probíhají volby a naprosto všichni – i moji vrstevníci – to prožívají jako kdyby tím, že hodí svůj hlas do urny měnili svět. Na něco takového nejsem zvyklá, hlavně proto, že jsem se celý svůj volební život řídila heslem „volby rozhodují ti, co počítají hlasy“. Na chvilku jsem dokonce uvažovala, že bych se měla trochu víc zajímat o politickou situaci, protože bez kontextu všechny ty hádky na Facebooku o tom, která strana by měla vyhrát, ztrácí své kouzlo. Předtím jsem si vždycky myslela, že Angličané jsou spíš národ na párty než na politiku, ale evidentně se mám pořád co učit.

Ti z vás, kteří před nějakou dobou zelenali závistí, když jsem psala o tom, že jsem se byla opalovat u nás na dvorku, se můžou vrátit ke své původní barvě. S příchodem princzny totiž konečně došlo na slova mé spolubydlící a dostavilo se pravé anglické “jaro”. V praxi to znamená, že nebe se válí po zemi, konstantně prší a já jsem dokonce musela neochotně upustit od svého plánu nosit koženou bundu až do července. Ano. Byla jsem nucena vytáhnout ten kabát, o kterém jsem si myslela, že už ho budu moct nechat klidně spát. A dokonce i huňatou šálu. Nehledě na to, že po dlouhém, vyrovnaném boji musím přiznat, že jsem prohrála boj s Anglií a včera jsem použila deštník.

Když se příště ozvu s tím, že jsem si koupila gumáky, podarujte mi někdo jednosměrnou letenku domů, prosím. Díky.

Mějte se, 

Z.

5.00 avg. rating (99% score) - 13 votes
O autorovi

Jeden komentár

  1. Ilonka / 10 máj, 2015 at 11:20

    Rada Ta citam, Zofie.
    BTW: neviem, ci moj oblubeny spisovatel je Dickens, pretoze odjakziva sa mi zdal strasny, ale Colina mozem….. A mozno, ze raz aj my vsetci dobrovolne budeme chodit volit a snad nielen proti, ale aj za. Alebo to zalezi od naivity naroda a z tej nas uz davno vyliecili? Schwer zu sagen….
    Tvoja verna citatelka Ilonka

Komentáre nie sú povolené.