Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Před měsícem a půl jsem si koupila lístek do Globe, abych se konečně podívala, jak Shakespeara hrajou v originálu. Říkala jsem si, že si to dám k narozeninám (jako ostatně skoro všechno, co jsem si za poslední dva měsíce koupila, jak si můžete číst na mém blogu tady: https://accordingtozofie.wordpress.com).

Včera jsem teda šla na Jak se vám líbí. Ukázalo se, že se asi vážně stárnu, protože jsem na sebe jako správná mamina natáhla punčocháče, kalhoty, body, svetr, šálu, bundu a do kabelky jsem si vzala ještě jednu mikinu, kdyby náhodou. Chvíli jsem zvažovala, že tam propašuju deku a termosku s čajem, ale nakonec jsem si řekla, že nebudu trapná. Rukavice jsem zapoměla na stole, jinak bych je s sebou měla taky.

Ukázalo se, že náhradní mikina byl nápad, který mi ušetřil tři libry, za něž bych si jinak musela půjčit polštářek na sezení. Tak jsem si za ty tři libry koupila dietní colu a gumové bonbónky. Jo, takhle jsem se rozšoupla.

K Shakespearovi jsem vždycky měla blízko. Každý, kdo se mnou někdy absolvoval hodinu ve škole, kde se o něm mluvilo, by vám mohl potvrdit, že jsme s Willem měli prostě smůlu, když nás od sebe rozdělilo pět set let. A tak přestože jsem jeho komedie nikdy neměla ráda tolik jako všechny ostatní typy her, samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít představení v divadle, kde působil (no, asi ne úplně přesně v tom divadle… četla jsem, že to původní shořelo a on se pak odstěhoval zpátky do Stratfordu nad Avonou, ale o to tu nejde). Akorát jsem byla trochu nervózní z toho, jak to bude zpracované. Podívejte se, já nejsem úplně proti modernizaci, ale záleží na místě, kde tu modernizaci provádíte. A představa, že by po prknech divadla Globe pobíhal někdo v plavkách a latexu (ano, dívám se tímto na Krále Leara v ND) byla dost děsivá.

Už jsem si zvykla na to, že v Anglii o přestávkách v divadlech prodávají zmrzlinu, ale v Globe to přenesli na novou úroveň a rovnou venku grilovali burgery. Dávalo to celému večeru takový komediální šmrnc.

Jak jsem tak hledala svoje sedadlo a rozhlížela se okolo, začala na mě padat celá ta atmosféra. Je to zvláštní. Taky občas přijdete někam, kde jste nikdy nebyli, ale máte pocit, že tam jednoduše patříte? Možná za to můžou všechny ty fotky, co jsem viděla, všechny ty nákresy, co jsem se je učila (dělala jsem bakaláře z divadelní, filmové a mediální teorie, kdybyste to chtěli vědět). Nebo to je zásluha Zamilovaného Shakespeara. Nicméně, všechny ty pochybnosti o tom, jak bude představení vypadat mě opustili ještě než to pořádně začalo. Jsou to přece Angličani, říkala jsem si, musí vědět co dělají.

Věděli.

Nikdy – a to fakt nepřeháním – jsem neviděla lepší představení, než bylo to včera večer. Trvalo to něco přes tři hodiny, dvě hodiny z toho jsem klepala těžkou kosu a stejně mi bylo líto, když to skončilo. V Globe se samozřejmě rozhodli jít tradiční cestou, takže text i kostýmy byly naprosto dokonale historické, ale kromě toho dokázali vytvořit perfektní iluzi toho, že jste tam, v šestnáctém století, a William Shakespeare to sleduje ze zákulisí. Jediné, co nebylo dobové byl fakt, že ženy hrály ženy (i když ani to nebyla tak úplně pravda). Všechno ostatní – od herectví přes hudební vstupy až po tanec – bylo úplně přesně stejné, jako to muselo vypadat kdysi.

Dokonce i diváci. 

Upřímně, ještě se mi nestalo, abych šla z divadla a měla pocit, že bych se nejradši nadšením rozbrečela (tomu, dámy a pánové, říkám katarze). Poskakovala jsem si po mostě zpátky na druhou stranu řeky, doteď mi v hlavě zní všechny ty písničky a dneska bych šla nejradši zase. Akorát bych si s sebou tentokrát vzala tu deku. A o přestávce běžela do první kavárny a koupila si vařící čaj.

Mějte se,

Z.