Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Jako asi každý správný obyvatel malé zemičky uprostřed Evropy, o které nikdo nic moc neví, jsem si vždycky západní svět představovala podobný tomu, jak nám ho ukazují americké filmy: plný krásných herců a skvělých dobrodružství. V době, kdy jsem se stěhovala do Anglie, jsem už samozřejmě měla v hlavě alespoň trochu mozku, takže jsem už tušila, že není všechno zlato, co se třpytí. Nicméně, pořád jsem si v sobě držela takovou tu podivnou víru v to, že Angličané jsou přívětiví, příjemní lidé s otevřenou náručí.

Takže: nejsou.

V posledním týdnu jsem se naučila něco, co jsem už delší dobu tak trochu tušila a co každý normální dospělý člověk běžně ví: že i ta mnou oslavovaná, milovaná a vysněná země (ano, může za to Harry Potter, nebudu nic zastírat) má svou dobrou a špatnou stránku.

Dobrá Anglie je, když zjistíte, že nedaleko vaší kanceláře je rozkošná malá kavárnička, servírující levné capuccino. Vejdete tam, všichni se na vás usmívají a napodruhé už si budou pamatovat vaši objednávku. Když si řeknete o čaj, tak ho automaticky dostanete s mlékem, takže se cítíte jako ostřílený místňák a do toho vám svítí sluníčko a vy máte polední přestávku. Nehledě na to, že jste si asi tak na devadesát dva procent jistí, že majitel té kavárničky je Colin Firth, který se připravuje na novou roli. Nechal si trochu narůst vlasy a ve skutečnosti je trochu starší, než si ho pamatujete z Lásky nebeské, ale dokud vám s tajemným úsměvem naleje do čaje to mléko aniž byste si o to řekli, tak je to v podstatě jedno. Poznámka na okraj: Colin Firth zřejmě neslyšel o alergii na laktózu.

A pak přijde Špatná Anglie. To je, když vás jako správného stážistu pošlou na poštu s haldou dopisů a vy stojíte půl hodiny ve frontě. To by nebylo nic neobvyklého, protože na fronty jsme v Praze zvyklí, děkuji pěkně. Ne. Ta Špatná Anglie nastala, až když dovnitř vešla postarší žena s východoevropským přízvukem a přešla rovnou k okénku, protože se jen potřebovala na něco zeptat. Dávalo smysl, že nebude chtít čekat celou tu frontu. Jenže nikdo jiný se na to takhle nedíval a pošťačka odmítla odpovědět na tu otázku, východoevropanka se trochu naštvala a chlápek přede mnou na ní zaječel, ať se postaví do fronty. Korunovala to příslušnice vyšší střední vrtsvy s jejich typickým drdolem a leskem v očích, který prozrazuje, že se sice cítí být víc než obyčejný, podřadný občan, ale kdyby mohli, udělali by cokoliv za to, aby si mohli dávat čaj o páté s Camillou. Takže tahle rádoby vévodkyně si posměšně odfrkla a řekla něco, co by žádná správná šlechtična rozhodně vyslovovat neměla: “Tady jsme v Anglii a ne v nějaké cizí zemi.”

Stejně tak by mohla místo cizí země říct zapadákov, co si nezaslouží mít autonomii.

Trochu to pálilo. Zvlášť když se východoevropanka otočila a odešla a zanedlouho se objevila mladší, angličtější osoba, která udělala naprosto to samé. Jenže ta měla anglický přízvuk, takže jí bylo odpovězeno hned.

Nějaká maminka ve frontě za mnou se pohoršovala nad chováním vévodkyně, což mi trochu zlepšilo náladu. Stejně jsem se ale po cestě do kanceláře musela zastavit u Colina Firtha pro dávku kofeinu.

Usmál se, oslovil mě “zlatíčko”, dal mi capuccino a hned se mi dýchalo trochu líp. A když jsme o tom pak vyprávěla svým šéfkám, způsobilo jim to tak upřímné rozhořčení, že jsem vůči Angličanům zase hned maličko pookřála. Každopádně jsem ale díky uplynulému týdnu přišla na něco, co jsem si až donedávna nechtěla připustit: nezáleží na tom, jak dlouho tady žijete nebo jak plynule mluvíte anglicky a nebo kolik vyděláváte. Dokud neumíte perfektně napodobit přízvuk, tak pro sociální šplhače budete pořád nicka.

Na druhou stranu, je tady Colin. Zařekla jsem se, že tam musím zajít na oběd. Nebo spíš na Full English Breakfast. Koneckonců, jsme přece v Anglii, že jo?

Mějte se, 

Z.