Od

Zdravím, čtenáři!

Všechna ta velikonoční volna způsobila, že se mi v hlavě trochu pomíchaly dny, takže když jsem dneska po náročném dni ležela na posteli, čuměla do stropu a přemýšlela, co jsem zapoměla udělat, ani na okamžik mě nenapadlo, že už je čtvrtek a ne středa. Tolik k mému mentálnímu zdraví.

Myslím, že byste rádi věděli, že slova mojí spolubydlící se nakonec až tak úplně nevyplnila. Hned, jak mi odjela návštěva se nebe vyjasnilo, slunce se ukázalo, ptáci zpívají, stromy kvetou a je tu pravé, nefalšované jaro. Slyšela jsem, že v Praze a na Slovensku v posledních dnech sněžilo, takže vás nebudu dráždit tím, že bych vám vyprávěla, že jsem se tenhle týden šla na zahradu opalovat jen v kraťasech a tričku. Místo toho vám řeknu, že na celou tu opalovací akci vrhla poněkud zásadní stín skutečnost, že jsem mohla pozorovat, jak sousedům po zahradě běhá obří potkan.

Věřte mi, pár potkanů jsem už v životě viděla (několik lidí z mého okruhu se je nezávisle na sobě, bůhvíproč, rozhodli vlastnit jako domácí zvířata), takže když říkám, že byl obří, není to přehánění. Asi by mě to nemělo překvapovat – přeci jen, o krysách v Londýně se zmiňoval už Dickens – nicméně způsobilo to, že jsem se při každém dalším zachvění lístečku okolo sebe paranoidně rozhlížela a hledala, odkud na mě ten hlodavec vyskočí. Statečně jsem se ale vydržela slunit patnáct minut, poněvadž moje nohy mají v současné době barvu tvarohu. Po patnácti minutách jsem zvedla hlavu od knížky a zjistila, že na mě zírá kocour, stojící na střeše jedné z takových malých boud s haraburdím, co nám stojí na dvorku. Říkáte si, že to není nic, co by mohlo přerušit moji bohulibou činnost? Nikdy bych to do sebe neřekla, ale asi stárnu, takže přesně to se stalo. Sebrala jsem knížku, židli a počítač a nenápadně jsem vyklidila pole, zatímco mě to stvoření o velikosti menšího pantera sledovalo jako kdyby si mě hodlalo dát k večeři.

Fauna je tady vůbec poměrně pestrá. Dům našich druhých sousedů se stal asi předlohou pro písničku Holubí dům, protože se tam slétají pravděpodobně všichni holubi z Tottenhamu; ti první mají potkany; dům naproti vlastní toho kocoura a my máme lišky.

Jo. Lišky.

Upřímně, když jsem poprvé slyšela od spolubydlící, že se v noci probudila na nějaké příšerné kvílení a našla u nás na zahradě lišky, myslela jsem si, že to trochu přehání. Pak jsem jednoho večera zůstala doma sama, protože ostatní jeli do baru a já byla líná vstát z postele a v deset večer ke mně najednou dolehly zvuky, které do dnešního dne nejsem schopná pořádně popsat. Bylo to něco mezi dětským pláčem, sténáním oběti vraždy, kvílením poltergeista a tím chroptěním, co ze sebe vydávala ta holka v Nenávisti. Byla jsem zrovna v kuchyni a hlavou mi projely naprosto všechny horory, co jsem kdy viděla (včetně panenky Chuckie, která navěky zůstane největším strašákem z mých nočních můr). Ukázalo se, že se nestanu obětí psychopatického vraha, ale že to jsou dvě lišky, co se rvou na našem dvorku. Jsem holka z města, vidět lišku takhle naživo mi přišlo docela cool. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že přijmout tahle zvířata jako součást každodenního dění je něco, co se vám stane, když nějakou dobu žijete v Londýně. Lišky jsou tady evidentně něco jako městští maskoti. Další bod, co si musím připsat na seznam věcí, které ze mě dělají Londýňanku.

Kromě téhle rozmanité zvířeny se tady taky dost často objevují veverky. Jsou všudypřítomné, naprosto nebojácné a taky dost vyžrané. Ty se ale většinou vyskytují výhradně v parcích – kterých je tady ovšem požehnaně. Jak to tady všechno kvete, začínám zjišťovat, že fauna vyvažuje floru. A pak že je Londýn betonová džungle. Džungle možná, ale skutečná. Haha.

Mějte se, 

Z. 

 

5.00 avg. rating (99% score) - 13 votes
O autorovi

3 komentáre

  1. Ann / 10 apríl, 2015 at 23:21

    Ja som musela ísť do Londýna na víkend aby som prvý krát naživo a z blízka videla líšku 🙂 A tie zvuky si popísala presne 😀

    • Žofie / 14 apríl, 2015 at 22:34

      Som rada, že v tom zážitku nie som sama :D.

  2. Ingrid / 16 apríl, 2015 at 21:19

    Zofie; doufam, ze mi odpustis tu panenku Chuckie!
    Jinak tvoje zapisky me stale vice baví. Inga

Komentáre nie sú povolené.