Od

Zdravím, čtenáři!

Týden se s týdnem sešel a já si opět skoro nevšimla, že už je tady zase čtvrtek. To bude tím, že jsem v posledním týdnu nastoupila na stáž v literární agentuře, čímž se mi otevřely dveře do bláznivého londýnského business světa.

Musím říct, že když jsem vždycky předtím pozorovala všechny ty vyšňořené lidi v oblecích a kostýmcích, kteří běhali po ulicích, vystresovaně ťukali něco do mobilů v metru nebo seděli v kavárnách v době, která by evidentně měla být pracovní, vždycky jsem měla pocit, že celý Londýn tak trochu trpí syndromem zachraňfirmu. Syndrom zachraňfirmu je termín označující pracovníky, které zásadně nevidíte dělat žádnou skutečnou práci, jen běhat okolo s haldou papírů a tvářit se důležitě. Logicky jsem vydedukovala, že pokud mají všichni ti zaměstnanci, manažeři a šéfové čas posedávat po kavárnách, tak zřejmě trpí přesně takovým syndromem. Protože kdo by si mohl něco takového dovolit, aniž by flákal svoji práci? Že jo?

Večer, když jdete po ulici, tak zase vidíte hospody nacpané k prasknutí těmi samými lidmi, co dopoledne seděli v těch kavárnách. Popíjejí pivo, probírají bůhvíco a tváří se důležitě.

Takže jsem se coby stážistka do toho světa tak trochu infiltrovala. Stihla jsem to právě v ideální čas, protože tady dneska končí londýnský knižní veletrh, což prakticky znamená, že se celý nakladatelský svět (a ne jen ten londýnský) sejde na jednom místě a vyjednávají o knihách. Dream job. Je to sranda, protože včera jsem se přistihla, jak pobíhám okolo v kostýmku s iPadem v jedné ruce, papíry v druhé, mluvím napůl anglicky a napůl česky a tvářím se vystresovaně. Kdybych se takhle viděla z pohledu třetí, úplně nezainteresované osoby, taky bych si o sobě myslela, že se snažím předstírat, že zachraňuju firmu. A přitom jsem zachraňovala jen prezentace na seminář.

Nicméně, celý tenhle vhled do business světa způsobil, že jsem pochopila jednu zásadní věc: ti týpci v kavárnách nepředstírají, že pracují, oni takhle skutečně pracují. Schůzky, jednání, vyjednávání, dohadování se, pozývání na kafe, na oběd, na večeři, na drinky… to všechno je součást jejich práce. Minimálně ve světě literárním. Když se podíváte do diáře jakéhokoliv editora nebo literárního agenta, neuvidíte prakticky nic jiného než plánované schůzky, párty a vínečka. Na první pohled to vypadá jako kdyby měli nepřeberné množství přátel – a taky se na sebe navzájem tak tváří – ale ve skutečnosti jsou to naprosto pracovní schůzky, jejichž cílem je koupit, prodat, přesvědčit. Zajímavé na tom je, že i když se jich účastníte, tak vám připadá, že jste na kafi s kamarádkama. Jen si místo fotek dětí navzájem ukazujete katalogy s připravovanýma knížkama. A protože těch káviček s obchodními kamarády je tolik, občas se stane, že někdo běhá po ulicích s vystresovaným výrazem a trhavými pohyby. Zjistila jsem ale, že to není syndrom zachraňfirmu, nýbrž zcela nepochybně kofeinový šok. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

Co jsem si za posledních pár dní stihla uvědomit je především to, že pro Londýňany jejich práce nikdy nekončí. Ráno jdou na pracovní snídani, pak na pracovní kávu, pracovní oběd, další pracovní kávu, pracovní odpolední čaj, pracovní večeři, pracovní pivo a nakonec na pracovní párty. Teď ještě musím zjistit, kdy žijí, když zrovna nepracují. Třeba má jejich den víc hodin než ten můj.

Lekce pro mě tedy zní: nesuď knihu podle obalu (omluvte ten nakladatelský vtípek). Business je business, ať už se dělá v kanceláři nebo v kavárně.

Mějte se, 

Z.

5.00 avg. rating (99% score) - 11 votes
O autorovi

Jeden komentár

  1. Ivana / 18 apríl, 2015 at 18:36

    supr

Komentáre nie sú povolené.