Od susiryba

Adéla byla moje nejlepší kamarádka asi tak od druhého dne, kdy jsme spolu nastoupily na vysokou. Nikdy jsem si s nikým jiným nerozuměla tak dokonale jako s ní. Netrvalo dlouho a byly jsme v podstatě jako sestry. Začaly jsme přespávat jedna u druhé častěji spolu než od sebe. Dělaly jsme všechny ty věci, co holky obvykle dělají, když jsou spolu. Lakovaly jsme si nehty, četly hloupé časopisy, nadávaly jsme na kluky. Nebo teda já nadávala a Adéla přikyvovala, ale nikdy se nějak pořádně nevyjádřila. Na rozdíl ode mě, ona byla totiž v dlouhodobém šťastném vztahu se svým miláčkem ze střední. Znala jsem i jeho. Byl to takový hezounek s fotbalovou postavou a nagelovanými vlasy, ale byl v pohodě a Adélu bezvýhradně miloval, takže jsem nenamítala, když se chtěl přidat k našim dýchánkům. I když mi z nich občas bylo na zvracení. Byli tak zamilovaní, že to smolařce jako jsem já trhalo srdce.
V posledním ročníku vysoké jsme se obě osamostatnily od rodičů. Já jsem si našla podnájem v malé garsonce v centru Prahy a ona se s přestěhovala k Michalovi. Najednou jsme se nevídaly tak často a já začala pociťovat podivný stesk. Přistihla jsem se, že už nějakou dobu vůbec neřeším absenci mužů v mém životě, jen absenci Adély. Ani nevím kdy jsem si naplno uvědomila a přiznala si, že jsem prostě a jednoduše zamilovaná do ní. Mám pocit, že to bylo poté, co jsem freneticky kontrolovala mobil, protože mi neodepisovala na SMS, kterou jsem jí poslala před hodinou. A když se následující ráno rozsvítila obrazovka mobilu s příchozí zprávou, zažila jsem ten pocit, co jsem naposledy měla na základce, když mi jeden deváťák věnoval úsměv.
Nevěděla jsem, co s touhle novou situací dělat. Školu jsme skončily, promoce byly za námi, obě jsme nastoupily do práce a vídaly jsme se ještě míň. Tentokrát ale byla vina na mé straně. Nechtěla jsem ji vidět, protože ten pocit, že ji nemůžu mít byl prostě příliš.
S novou prací přišly nové kontakty a já vytrvale přijímala pozvánky na rande a zodpovědně jsem chodila po večeřích a drincích s představou, že se myšlenek na Adélu zbavím, ale nezabralo to. Nemohla jsem ji dostat z hlavy, i když jsem ji už neviděla minimálně měsíc. Nevím jak by to se mnou dopadlo, kdyby se mi jednou v noci neobjevila na prahu s rozmazanou řasenkou a hláškou, že si Michal našel jinou. Chtěla jsem ho zabít a obejmout zároveň. Najednou jsem Adélu měla zpátky nejen v životě, ale i v bytě, protože se ke mně nastěhovala.
Když se přiblížil první Valentýn od jejího rozchodu, začala mít špatnou náladu a celkově vypadala na zhroucení. Navrhla jsem jí antivalentýnskou party u nás v obýváku. Pustily jsme si ty nejbéčkovější horory, snědly tunu popcornu, vypily několik piv a než jsem se nadála, najednou jsme spolu skončily v posteli. Jenže tentokrát jsme v ní rozhodně nespaly v tradičním slova smyslu.
Valentýn mi přinesl zpátky nejlepší kamarádku a životní lásku v jednom. Od té doby už jsou tedy naše každoroční party rozhodně v jiném duchu – v tom slavnostně výročním.

Alex

Máte zaujímavý príbeh, o ktorý sa chcete podeliť? Napíšte nám do redakcie na email: redakcia@vosvetezien.sk.