Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

V rámci letního režimu jsem se rozhodla dát si na měsíc pauzu od Londýna a přesídlila jsem do Prahy. Oficiálně tady mám vést výzkum na praktickou část diplomky, ale všichni víme jak to dopadá když se po dlouhé době vrátíte domů. Všechno jde tak trochu stranou, že jo.

Takže jsem doma a pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, jak se cítím tak trochu vykořeněně. Praha se za dobu mojí nepřítomnosti trochu změnila. Tenhle týden jsem se rozhodla vyrazit do města, abych si na něj znovu zvykla. Moje cesta začala tím, že jsem se ztratila v metru, zoufale jsem se hrabala v kabelce, abych našla Oyster kartu, kterou tady nepotřebuju a zjistila jsem, že všechny standardní fráze, které používáte při komunikaci v obchodě a na ulici mi jako první naskakují v angličtině a až potom v češtině.

Cítím se trochu jako turista ve vlastním městě.

Naštěstí nemám v češtině anglický přízvuk (který, koneckonců, nemám ani v angličtině), protože to už bych se opravdu cítila trapně.

Možná za to může i fakt, že jsem na tu obhlídku města vyrazila s novým foťákem pověšeným okolo krku. Chtěla jsem si udělat i jinou fotku, než opakující se záběr na moje boty. Skončila jsem tak, že jsem si vyfotila Národní muzeum. Muzeum!

Najednou mám prostě pocit jako kdybych musela dokazovat, že sem patřím a paranoidně tuším, že všichni okolo si o mě myslí, že jsem turistka. Naštěstí ale pořád vím, kde vaří nejlepší kafe, kam zajít na pivo a ve kterém knihkupectví strávím nejvíc času. Vím, která zmrzlina je ideální při letním pařáku a jak spolehlivě odignorovat blázny, co na mě pokřikují na ulicích.

Když se nad tím zamyslím, možná jsem díky mé dlouhé nepřítomnosti dokonce o trochu větší pražačka. Předtím jsem si totiž nemyslela, že Praha je nejlepší město na světě. Teď, když se na ni dívám trochu turistickýma očima, tak si musím přiznat, že je to tady vlastně dost cool.

Nehledě na to, že jako každý správný pseudo-světák pravidelně žasnu nad tím, o kolik levnější tady všechno je.

Mějte se,

Z.