Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Původně jsem vám chtěla přinést nějakou vymakanou, záživnou reportáž o tom, jaký je život v hektickém městě, které má stejný počet obyvatel jako celá moje rodná hrouda. Bohužel mám ale pár dní před státnicema, každý den jsem od rána do večera zavřená v kanceláři na stáži a na město dolehla předletní lenost, takže asi už tušíte, co to znamená.

Vůbec. Nic. Se. Neděje.

Přísahám.

Těžká nuda.

Lidé se jen tak motají po ulicích sem a tam v tričkách s krátkým rukávem, letních šatech a béžových kapsáčích (no vážně, asi je to nějaká londýnská móda). Občas mezi sebou prohodí pár slov. Všichni mají mírně apatický výraz naznačující jarní únavu. Nikdo nikoho pořádně nevnímá. Auta jezdí pomalu, vzduch naplňují přívalové vlny pylu a jediná skutečně vzrušující zpráva za poslední týden byla ta, že minulý pátek létaly po celém Londýně nějaké neviditelné kusy stromů, které všem vletěly do očí a způsobovaly, že můj ranní make up vzal za své ještě než jsem došla do práce.

Zdá se mi dokonce, že se město trochu vylidnilo. Nikoho jsem se neptala, ale řekla bych, že si asi Angličané berou v tomhle období dovolenou a stěhují se do svých vil ve Španělsku (přísahám, že jestli jsem nepotkala už patnáct lidí, kteří vlastní vilu ve Španělsku, tak ani jednoho). Já se mezitím pořád držím svých kontinentálních zásad, venku nosím svetřík, na letní šaty jsem zatím ani nepomyslela a zmrzlina mě ještě nechává chladnou (odpusťte mi ten trapný vtípek).

Když jsem dnes uvažovala co vám napsat, vzpoměla jsem si na nápis na stěně někde v Praze, okolo kterého jsem jezdila každý den do školy, když jsem chodila na střední. Píše se tam: “Nikdy se nic nestalo, ale pořád se něco děje”. Na Londýn v posledních dnech se tohle tedy hodí naprosto přesně. Po všech těch měsících, kdy jsem pořád někam spěchala a ze všech stran se na mě sypaly nové informace a zprávy a události, je vlastně docela příjemné zjistit, že i v hlavním městě jako je tohle se může projevovat nadcházející letní období. Třeba to ale bude jen tím, že už jsem dlouho nebyla v centru. Chystám se tam hned v pondělí, tak vám potom dám vědět jestli celý ten syndrom nudy zasáhl jen tu moji severní část nebo jestli padl na kompletně celé město. Něco mi ale říká, že centrum přežívá beze změny.

Z mého pohledu by se teď klidně dal Londýn překřít na Ospalou díru.

Dost by to sedělo, jestli chcete znát můj názor.

Pravdou zůstává, že ve volbách, které všichni tak vehementně minulý týden prožívali, vyhráli konzervativci. Protože toho o anglické politice zas tolik nevím (což je šok, vzhledem k tomu, že jsem si právě tohle vytáhla jako maturitní otázku z angličtiny), tak vám nemůžu úplně přesně říct, co to znamená. Vím jen, že ani jeden člověk, se kterým jsem od té doby mluvila z toho nebyl vůbec nadšený. Je tedy dost možné, že odliv lidí je způsoben tím, že se všichni začali hromadně stěhovat poté, co nevyhrála strana, kterou volili. Tyhle výroky už jsem tady totiž taky párkrát zaslechla. Pokud tedy potkáte skupinku Angličanů, kteří se snaží nenápadně infiltrovat do východoevropské kultury, víte odkud vítr vane.

Pozitivní zprávou je, že už dva dny nepršelo – když nepočítáme včerejší denní úsek, kdy jsem zrovna šla do práce, ale jinak bylo nebe celý den azurově modré a bez mráčku. Vypadá to tedy, že svítá na lepší časy.

Jen bych ráda věděla, kam se podělo to obyvatelstvo.

Příště vám řeknu, jestli jsem ho našla.

Mějte se,

Z.