Od susiryba

Zima byla vždy moje oblíbené roční období. Kdo by ji taky neměl rád, no ne? Všechny nejhezčí svátky mého života se odehrávaly právě v zimních měsících – Vánoce, moje narozeniny a Valentýn. Nikdy jsem na Valentýna nebyla sama, a i když jsem si nepotrpěla na bláznivou kýčovitou romantiku, každý z mých drahých poloviček mi pokaždé připravil milé překvapení.
Tedy až na toho posledního před dvěma lety, který mi místo večeře při svíčkách naservíroval rozchod.
Úplně mi tím vyrazil dech. Vůbec jsem netušila, že máme ve vztahu problémy. Myslela jsem si, že nám věechno klape. Užívali jsme si zábavu, ani jeden z nás netrpěl pocitem méněcennosti a v posteli nám to skvěle klapalo. Proto když se mi v předvečer svátku zamilovaných podíval do očí a oznámil mi, že už mě nemiluje a že se chce rozejít, na okamžik jsem si myslela, že žertuje.
Nežertoval. Hned následující den si sbalil věci a nechal mě, abych si nervózně kousala nehty při představě, že teď budu muset táhnout nájem bez jeho polovičního příspěvku. Asi nemusím popisovat jak tedy proběhl můj valentýnský večer. Myslím, že bude stačit když přiznám, že padla flaška vína, čokoládová zmrzlina a v půl druhé ráno jsem se našla jak objímám záchodovou mísu.
Přišla jsem si dost uboze a měla jsem pocit, že všechny mé single kamarádky si tenhle můj stav tak trochu užívají. Vždycky jsem byla ta, co nemá problém najít si stálého partnera a najednou jsem v tomhle ohledu “klesla” na jejich úroveň. Neměla jsem tušení jak žít sama, bez chlapa. Dva týdny jsem bloumala po bytě jako tělo bez duše, až dokud se mě nezželelo mé sestry a nevytáhla mě do baru.
Ne, ten večer jsem nepotkala pana pravého. Užila jsem si dámskou jízdu se vším, co k ní patří a následující měsíce se nesly v podobném stylu. V létě jsem vyrazila na dovolenou úplně sama, konečně jsem dočetla všechny knížky, co jsem si za roky neustálých vztahů zapisovala do svého mentálního deníčku a musím se pochválit, že jsem nad sebou lítostivě brečela jen dvakrát. Když jsem se vrátila plná síly do práce, pustila jsem se do ní s takovou vervou, že mě povýšili a přesunuli do budovy, kde byly hlavní kanceláře. To bylo v listopadu a den, kdy jsem poprvé vystoupila z výtahu a šla se představit šéfovi bude už asi navěky v mojí paměti jako jeden z nejlepších. Šéf měl totiž zrovna jednání se společníkem a – modří už vědí – přísahala bych, že mi srdce vynechalo minimálně jeden úder. Zírala jsem na to stvoření před sebou jako kdybych byla retardovaná, což mi vyneslo posměšky ze strany nadřízeného a opatrnější pobavení u NĚJ.
Pan pravý mě nepozval na rande ten den a ani následující dva měsíce. Vlastně to udělal až v únoru, skoro přesně na rok od doby, co jsem tak náhle osaměla. Asi to byl osud, když jsme se snažili najít večer, který bychom měli oba dva volný a jediné datum, které přicházelo v úvahu byl zrovna Valentýn. Přesně rok po mém nepěkném incidentu jsem si zopakovala víno a čokoládu, i když v úměrnější míře a lepší kvalitě. Jen tentokrát jsem místo záchodu objímala jeho.
A budu ho objímat i letos.

Laura

Ak sa aj vy s nami chcete podeliť o vaše Valentínske príbehy, pošlite nám ich na redakcia@vosvetezien.sk.