Od Žofie

Zdravím, čtenáři!

Než jsem v září odjela, prakticky každý z našich rodinných známých za mnou přišel s alespoň jednou hororovou historkou o Anglii. V té době jsem nad tím kroutila hlavou, smála jsem se a říkala si, že přehánějí. Uznejte, že příběh o tom, jak někdo jel do Anglie na brigádu a na ubytovně zjistil, že jejich způsob topení je nahřát si cihlu nad plameny a pak si jí strčit pod peřinu, zní maličko přitaženě za vlasy. Středověk, že jo.

No, takže pak jsem přijela sem a začala jsem na vlastní kůži pociťovat, že v celém Londýně na vás skutečně za každým rohem číhá minulost.

Každý, kdo jste tu někdy byli, jste si určitě všimli, jak podivné pohledy se vám občas mohou naskytnout. Jdete po ulici a vidíte: moderní panelák (no dobře, ne úplně moderní, spíš ze zlatých sedmdesátých), nové fitness centrum, trafiku, gotický kostel, moderní panelák… A nikomu ta několik set let stará budova nepřijde jako pěst na oko. Stejně tak, když se motáte po centru, v jednu chvíli stojíte na ulic plné turistů, naštvaných domácích, kteří spěchají do práce, před vámi je Starbucks, za vámi McDonald’s, naproti přes ulici vidíte, jak se občané posedlí nákupy tlačí před H&M, zatočíte doleva a najednou stojíte v uličce, která se zřejmě nezměnila od doby, kdy byl Jack Rozparovač ještě jen standardní úchyl s bujnou fantazií a plány do budoucnosti.

Občas mi přijde, že jsem se dostala do nějaké časové smyčky. Například co se týče módy. Londýňanky totiž často nejenže módní trendy sledují, ale dokonce je udávají, takže jejich kreace jsou tak trochu vize budoucnosti. A do toho se po ulicích občas promenáduje člověk ve viktoriánském oblečení (naposledy to byla viktoriánská vdova s černým závojem přes obličej, která ve spojení s tím, že jsem nedávno viděla divadelní představení Žena v černém způsobila, že jsem rychle začala přehodnocovat svoje plány na budoucí potomstvo), kterému ale nikdo nevěnuje pozornost, protože tyhle výňatky z minulosti prostě všichni považují za normální.

V literární analogii by se dalo říct, že žít v Londýně je tak trochu jako ocitnout se na stránkách románu, který společně napsali Charles Dickens, Jane Austenová (protože Colin Firth je pan Darcy, že) a Isaac Asimov. A redakční práci tomu románu dělal Michail Bulgakov.

Minulost se samozřejmě prolíná i do stavu zdejšího ubytování. Zatím mi všichni Angličané, se kterými jsem to probírala potvrdili, že vodovodní potrubí a elektřina tady tak trochu blbne (v překladu: máme umyvadlo plné vody a každý třetí den praskne žárovka v obýváku), takže se po nějaké době může stát, že nejenže na časy minulé narazíte ve městě, ale dokonce je zažijete u sebe doma. Například dobu, kdy po setmění jediný zdroj světla poskytovala svíčka.

Taky se vám může stát, že přijdete do domácnosti, kde mají místo ústředního topení otevřený oheň. K tomuhle způsobu vytápění bych byla trochu skeptičtější, kdybych neprožila všechny tři zimní měsíce s rozbitým radiátorem. Upřímně, tehdy mi přišlo, že nahřívat cihlu nad plamenem má rozhodně něco do sebe.

Ozvu se příští čtvrtek, pokud se zrovna neocitnu v roce 1876.

Mějte se,

Z.